Zvyk a košile ze železa

Zvyk je železná košile. Jak dlouho trvá než budeme mít tu svou železnou košili? A vždycky bude ze železa? Každý máme své zvyky, ať už to jsou zvyky dobré či špatné. I špatný zvyk může být železná košile.

Ve své hlavě mám spoustu snů a koníčků, které bych ráda uměla, ale za každým takovým poníkem je čas, který vidím pouze já. Čas, který tak nebo tak uběhne a záleží jen a pouze na mně, jestli ho přetavím v disciplínu a následně ve zvyk nebo zůstanu jen u svého snu.

Během svého života nabudeme hodně návyku i zlozvyků a oba případy můžeme změnit.

Možná už jste někdy slyšeli pravidlo 21 dnů. Před několika lety začal trend, který tvrdil, že vám stačí 21 dní na nastavení nového návyku. Šlo o tvrzení plastického chirurga Maxwella Maltze, který uvedl minimální čas u adaptace na tělesné změny, ale popularizace to velmi zjednodušila a vytvořila se tak ze dne na den teorie, které uvěřilo statisíce lidí. Dneska už víme, že jde o velmi individuální čas. Spíš mělo dojít o nakopnutí společnosti začít něco dělat, tvořit a makat. Ale taky vynechat selský rozum a hnat se za "američtí vědci říkali". S plnou důvěrou věřit nesmyslnému tvrzení za extrémními výsledky za kriticky malou dobu. Ano, tři týdny je velmi krátká doba a v urychleném světě, je to ideální.

Chudáci ti, kteří narazili a čest všem, kteří v to věřili a stále pokračovali. Než se dostaneme k nějakým konkrétnějším číslům a datům, přejdeme nejdříve na obecnější významy. Co to vůbec zvyk je.

Zvyk je automatická reakce na podnět, naučená opakováním. Je to činnost, která prochází třemi fázemi, SPOUŠTĚČ, SAMOTNÉ CHOVÁNÍ a ODMĚNA. Každý zvyk si těmito fázemi prochází stále dokola a čím častěji činnost vykonáváme, tím se pro náš mozek stává daná věc automatickou. Je to neurologický jev, to znamená, že je náš zvyk doslova vryty do mozku a proto je pro některé z nás obtížné se svých zlozvyku zbavit.

Uvedu příklad, zobáni oříšků u televize večer. Spouštěč může být nuda nebo chuť na něco dobrého, samotné chování znamená zobáni oříšků a odměna může být zahnání chuti. Abychom se svého zlozvyku zbavili, je klíčové si uvědomit svůj spouštěč. A stejně je tomu i budování nového návyku, musíme si neustale připomínat ten svůj osobni spouštěč, to naše "PROČ" chceme tenhle zvyk získat.

Abychom svůj nový návyk udrželi i ve chvílích, kdy není úplně motivace motivací, je ideální nastavit si cíl, který je dosažitelný i ve chvíli právě, kdy se nám nechce. Dále se vědci shodli, že pokud činnost opakujeme stále ve stejný čas nebo na stejném místě, je větší předpoklad k dodržení pravidelnosti a to vede k vybudovaní návyku. Obzvlášť na začátku. Dalším bodem k úspěšnému budování je nepřepálit start a nedávat si až přespříliš vysoké cíle. Je to hrozný klišé, už jsem to slyšela milionkrát a pokud je někdo na sebe velmi tvrdý a nebo je velmi obsesivní perfekcionista, tak nepřepálit start bude pro něj výzva. Ale jak tedy svůj start nepřehnat a udržet si repetici návyku? Dám si cíl takový, jaký bych dala cíl malému dítěti. Zní to směšně, ale hned vysvětlím. Je jedno kolik vám je, ale pokud se něco učíte úplně poprvé, tak vám to s největší pravděpodobností nepůjde hned od ruky. A jelikož už jsme dospělí a vyznáme se v čase a prostoru, tak si bláhově představujeme, že za týden už přece 10km uběhnu a nebo zahraju na kytaru Metallicu, jen to hvízdne. A jak to pak po tom týdnu dopadne? Běžecký boty dám segře a kytaru nechat shnít v koutě. Po cestě za svým novým zvykem jsme zapomněli, že i když jsme dospělí a umíme číst a psát, řídit auto a chodit do práce, tak ve vybudování nove činnosti jsme malý děti, který musí věc zkoušet stále dokola a dokola. A ideálně u toho zapomenout na časoprostor. A teď se vrátím zpátky k myšlence, proč je opravdu důležité si dávat malé cíle. Jsme stále děti, jen už nemáme velikost nohy 27. Princip učení nové činnosti je stejný, musí nás bavit cesta. Akorát, že už nemáme vedle sebe rodiče, kteří nás chválí, když si obujeme sami boty. Než začnete být v nové činnosti opravdu dobrý, aby si vás okolí všimlo, tak jste jen vy, kdo vidí malé krůčky svých úspěchů, a to pro některé bývá demotivující a začnou o sobě pochybovat.

Dalším bodem, který ze studií vyplývá je, že lidé, kteří svou novou činnost dělali protože "prostě jen chtěli", měli vetší šanci na úspěch a to z toho důvodu, že je k tomu nikdo nenutil a rozhodnuti se danou věc naučit spočívalo z nich a ne z okolního světa. Myslím, že tenhle bod není třeba nijak rozebírat, ale určitě stojí za to si říct, jestli chci začít běhat, protože chci a nebo protože budu obdivovaná okolím. Pri tomhle bodě mě však napadá myšlenka, že někdy i vnější podnět může přispět k motivaci. Uvedu příklad, neteř hraje skvěle na kytaru a její maminka si vlastně řekla, že by se mohla naučit taky hrát a pak by hrály společně. Není to vyloženě individuální nápad člověka, který se rozhodl prostě jen tak začít hrát, ale je tam ta touha se učit, aby měla se svou dcerou krásné vzpomínky. Ráda bych i zmínila, že některým lidem pomáhá, když činnost dělá ve dvojici, nebo od konkrétního data.

A teď jak přeučit nebo zrušit zlozvyk. Zase máme nějaké body, které vycházejí ze studií a "američtí vědci říkali". Ale chtěla bych tu zdůraznit, že je to to samé jako při učení nového zvyku, tak tohle je naučení se zlozvyk neudržovat. A tak mějte se sebou trpělivost a nečekejte, že to bude okamžitě. Samozřejmě, existují lidi, kteří jakmile si svůj zlozvyk uvědomí, tak s ním ze dne na den seknou.

První tu mame "if-then", znamená když [spouštěč], tak místo [zlozvyku] udělám [alternativu]. Díky uvědomění spouštěče a následně řešení, co místo zlozvyku udělat, je naše pravděpodobnost o přeučeni vysoka. Další bod je změna kontextu, nebo-li šance. Změna práce, stěhování, nová škola, rozchod/rozvod a podobně. Máme pak pocit, že nastal v našem životě nějaký milník a v těchto chvílích máme větší tendence ohlédnout se jaký jsme byli a co bychom chtěli na sobě změnit nebo čím se chceme stát. A jak řekl jednou Mark Twain (s nadsázkou) "Zlozvyky nelze vyhodit z okna, musejí se po schodech pomalu vyvést ven."

Ráda bych na závěr přidala nějaká data a dodatečné informace.

Jak dlouho trvá vytvořit zvyk?

Studie Lally a kol. 2010 zjistila, ze 66 dní opakování činnosti je dosažení nového zvyku 95%. Celkové rozmezí však bylo 18 - 254 dní, podle náročnosti chování. Jednodenní vynechání ten proces nepokazil!

Jak pevné jsou zvyky?

40 - 45% denních činností děláme zvykově (Wood & Neal, 2007). Zvyky se ukládají v bazálních gangliích, v mozkovém centru pro automatizaci. Lékaři na toto přišli díky pacientovi, který díky své nemoci ztratil krátkodobou paměť. Během své nemoci chodil se svou ženou na procházku, každý den, ve stejný čas a stejnou trasu. Procházku zařadili až po tom, co přišel o možnost uchovávat si nové vzpomínky. Jednoho dne, kdy pacientova manželka na tradiční procházku nemohla, se její manžel vydal sám a věděl přesně kudy. Bohužel si nepamatoval, zda jí šel opravdu tudy, kudy chodívali, ale sousedé potvrdili, že muže potkali a díky tomu lékaři přišli na to, že pokud činnost opakujeme neukládá se náš zvyk do paměti, ale do centra automatizace.

Tímto článkem, bych vás ráda inspirovala k novému zvyku a uvědomění svého zlozvyku. K motivaci, že nikdy není pozdě a lepší čas než teď není. Na závěr slova Aristotelese:

 "Jsme tím, co opakovaně děláme. Dokonalost tedy není čin, ale zvyk."

S láskou, Verča.