Dekomprese a Dekompresní nemoc, neboli DCS.
V dnešním článku se zaměřím přesně na tuto, řekl bych zásadní problematiku.
Potápěči zajisté tento výraz slyšeli, nepotápěči o něm možná trošku ví a kdo netuší vůbec a čte tyto řádky, nechť se trošku dovzdělá.
Často se setkávám s jedním faktem – nový potápěči, nebo potápěči co si udělali "rychlo kurz" s nekvalitním instruktorem o DCS ví, ale po chvilce a tíhou všech informacích, si ji pletou s hloubkovým opojením či jí nechtíc zamotají s dalšími věcmi.

Cílem tohoto článku bude jaká si osvěta dekompresky, přemýšlení nad sebou sama - jak se potápíme, uvědomění rizika a přirozeně na sebe vyvinout tlak, jak se zlepšit a co nejvíce eliminovat možnosti dekomprese.
A jsem si zcela jist, že když budete k dekompresi přistupovat s respektem a dodržovat vše, dekompresní nehoda se vám velikým obloukem vyhne.
Je dost možné, že DCS uvidíte někde na lokalitách u nezodpovědných potápěčů, jelikož velké množství z nich nerespektuje a nedodržuje zákony. 

Úplně na začátku bych chtěl rozdělit dvě zásadní věci. Je to podobné ale vlastně úplně jiné. Jsou to takové dvě strany té samé mince.

Dekomprese vs. DCS. 
Když se mluví o dekompresní nemoci, většina lidí hází do jednoho pytle dvě věci, které spolu sice souvisí, ale nejsou to synonyma. A pokud chceš pochopit, proč se někdy všechno pokazí, musíš znát rozdíl.

Dekomprese: proces, který děláš při každém ponoru.
Dekomprese je úplně normální. Je to fyzika v praxi — tlak klesá, dusík se uvolňuje, tělo pracuje. Přirovnejme si to k návratu z návštěvy u moře - musíte se převléknout, usušit, uklidit věci… prostě rituál, který děláte pokaždé.
Dekomprese = proces. Děje se vždy. A když proběhne správně, nic se nestane.

DCS: když se ten proces nepovede
DCS (dekompresní nemoc) je až následek. Je to situace, kdy se fyzika rozhodne, že dneska nebude spolupracovat… a biologie se přidá.
Přirovnání je stejné, když se vracíte od moře. Zjistíli jste, že jste si nechali mokré plavky v batohu. Nejdřív nic. A pak to začne smrdět.
DCS = problém. Patologický stav. Signál, že dekomprese neproběhla tak, jak měla.

Též bych se s vámi rád podělil o nějakou tu zkušenost.

Když jsem s profi potápěním začínal, bylo mi řečeno, že dekompresku určitě zažiju. Ne nutně já sám, ale lidi okolo mne.
V jednom divecentru mi dokonce řekli:
"DCS je u nás 2x – 3x do roka" těš se.
A za mého působení se DCS na náš tým ani nepodívala, a to se můžeme bavit o tisícovkách ponorů.
Ne, není to vychloubání, není to ani jasně daná statistika kterou musíme akceptovat, že to tak prostě je.
Je to o lidech a hlavně, je to o přístupu. Takže držte se pravidel, respektujte je a jste v bezpečí.
Protože bezpečnost je vždy na prvním místě a až teprve potom se můžeme bavit o zábavě, kterou nám potápění bez debat umí dát.Už vám nebudu promlouvat do duše a pojďme se posunout dál.Abych byl upřímný, samotná dekomprese je pro mě osobně fascinující.
Je to vlastně okamžik, kdy se člověk vrací z prostředí, kam lidské tělo evolučně nepatří a kde fyzikální zákony jednoduše fungují jinak. A když se návrat udělá jinak, než by měl, tělo to dá najevo způsobem, který bych nepřál ani nejlepšímu příteli mé manželky. 

Krátká historie: 

Kupodivu dekompresku neobjevili potápěči, ale dělníci.
Už v 19. století při stavbě mostů a tunelů, dělníci pracovali v přetlakových kesonech pod zvýšeným tlakem a po návratu zpět na povrch se u nich objevovaly bolesti kloubů, ochrnutí, kolapsy, … A nikdo netušil proč.
Tehdy tomu začali říkat kesonová nemoc.
Třeba u známého mostu Brooklyn Bridge onemocnělo stovky dělníků. A právě podobné stavby hodně přispěly k rozvoji znalostí o dekompresi.
Až John Scott Haldane na začátku 20. století pochopil, že za tím stojí dusík rozpuštěný v těle. Navrhl první dekompresní tabulky a položil základ tomu, co dnes používáme v potápěčských počítačích. Od té doby se modely zdokonalují, ale princip zůstává stejný – tělo musí mít čas zbavit se inertních plynů.

Krátká fyziologie: 

Na scénu přichází DUSÍK.
Pod vodou dýcháme plyn pod vyšším tlakem. To znamená, že se naše tkáně a krev sytí Dusíkem (podle Henryho zákona). Rovnice je docela jednoduchá – čím hlouběji a déle, tím víc dusíku se v těle uloží.
Při výstupu na hladinu tlak klesá a dusík se musí bezpečně uvolnit. 
To uvolnění jsou jakési vzniklé bublinky dusíku, které jsou zachyceny v plicích, kde v rozumném množství neublíží a mohou se časem rozpustit.
Když ale vystoupíme příliš rychle, dusík se začne uvolňovat příliš rychle – a místo mikrobublinek, které tělo zvládne odfiltrovat, vzniknou velké bubliny. Ty nám pak pochodují krevním řečištěm a mohou nám kdekoli udělat paseku. Dokážou nám blokovat cévy, dráždí nervy, poškozují tkáně či spouštějí zánětlivé reakce.
A to může mimo jiné způsobit ochrnutí či smrt.

Vítej, dekompresní nemoci. 

Dva potápěči (totožný a ne zcela správný ponor) a pouze jedna DCS.

K pochopení této věty budete muset číst pozorně až do konce obou dílů. A budu moc rád za zpětnou vazbu, zda je vám již DCS více srozumitelná.

Důležité – jak předejít dekompresní nemoci? 

Je zde několik zákonitostí. Většinou to není jen o jedné věci, ale je to kombinace jednoduchých zásad i pokročilejších principů, které na sebe různě navazují. Moc rád vám je popíšu, abyste se na každou z nich mohli zaměřit. 

Před ponorem:

Hydratace/Dehydratace
Jedna z nejčastějších a nejpodceňovanějších chyb.
Dehydratace nám snižuje množství krve, která odvádí přebytečný dusík. A ten se z tkání dostává právě krví. Když nepijete, vaše krev se mění z elegantního potůčku na línou, hustou kaši. Méně krve = méně dálnic.
Hustší krev = víc dopravních kolon.
Pomalejší průtok = dusík sedí na zadku a čeká, až ho někdo sveze.A když se to vleče moc dlouho, začnou se tvořit mikrobublinky. Takže ano — DCS miluje dehydratované potápěče. A i ty, co si dali "jen jedno pivo".
Též se nesmí zapomenout, že správná hydratace těla začíná 24 hodin předem. Takže jestli jste opomněli před ponorem pít, ráno na snídani to už nedoženete. Spíše zvýšíte potřebu chodit na záchod.- Alkohol
Alkohol je pro tělo takový malý anarchista, který nám chceme-li nebo ne, ovlivňuje krevní oběh

Pod vodou: 

Jednoznačně dělat pomalý výstup.
Nespoléhat se na počítač až vám začne pípat a nadávat vám, že jdete moc rychle nahoru. Nejčastěji je nastaven na výstup 10 m za minutu. Vy ale vystupujte ještě pomaleji, klidně 6 m za minutu.

 Na to navazuje i vaše schopnost kontrolovat váš vztlak, abyste nelítali nahoru a dolu, jako hopík.

Dodržujte bezpečnostní zastávku.
Vždy, nejen, když vám to počítač nahlásí. V každém ponoru se zastavte v pěti metrech na tři minuty. Není to náročné, neobtěžuje vás to a zároveň si můžete být jisti, že dáte dusíku vice času na bezpečné vysycení.
I když dělám mělké ponory a nejsem nasycen dusíkem, vždy si dám bezpečnostní zastávku. Dobrý návyk je k nezaplacení.

Po ponoru:

Horká sprcha
Po ponoru máte v těle již zmíněné mikrobublinky. To je normální. Ale když vlezete do horké sprchy, cévy se vám otevřou, jak dveře do supermarketu v Black Friday.
A co udělají bubliny? Začnou růst a začnou růst hodně rychle. Proto se doporučuje dát si po ponoru pauzu, než se začnete hřát v horké sprše (i když se to často nabízí po studeném ponoru).

Studená voda
Když je vám zima, tělo stáhne cévy v končetinách. Krev proudí hlavně tam, kde je to důležité:
mozek, srdce, plíce. A končetiny? Ty si musí počkat.
Podívejme se, co dělá v tu chvíli dusík.
Hůř se tam rozpouští, hůř se odvádí a rád se hromadí.

Námaha
Po ponoru tahat lahve, běhat do kopce nebo se rvát s výstrojí? To rozhodně ne protože námaha vám:
zvyšuje tep
zrychluje průtok krve
mechanicky masíruje tkáně.

A to vše může uvolnit mikrobublinky a spojit je do větších či urychlit uvolňování dusíku. Svaly po ponoru fungují jako houba plná dusíku. Když je začnete mačkat (sportem), pustí toho ven víc, než by měly.Co je po ponoru ideální?
Tělo po ponoru nechce výkon. Chce klid, stabilitu a čas.

Nadmořská výška
Pozor na to – vyjedete si po ponoru do hor (ne nutně pěšky) a tam tlak klesá. Mikrobublinky se zvětšují. Dusík se uvolňuje rychleji. A tělo protestuje.
Je to stejný princip jako rychlý výstup z vody, jen bez neoprenu a bez moře.

Let po potápění
Kabina letadla má tlak jako ve výšce kolem 2400 metrů. To je pro dusík signal: "Vyrážíme ven!"
Let po ponoru je opět další rychlý výstup, bez možnosti udělat si bezpečnostní zastávku. Pravidlo po ponorech je takové, že:

1 ponor → 12 hodin
2 ponory → 18 hodin
3+ ponorů → 24 hodin
dekompresní ponor → 24–48 hodin.

Pro rekreační potápění říkám zásadu 24 hodin a pro dekompresní ponory – dva dny. A vím, že to bude v klidu. 

Co také ovlivní DCS:

Věk a velké množství tuku
S přibývajícími roky se naše cévy chovají jako staré zahradní hadice, tudíž nejsou tak pružné, neteče to jimi tak hladce, občas někde kape a občas se něco ucpe. Dusík se sice rozpouští pořád stejně, ale odvádí se hůř. Tím nechci říci, že mají starší potápěči dáno, že budou mít dekompresku. Jen, že musí dávat na vše větší pozor a s věkem bych víc ponory přizpůsoboval na ne tolik náročné ponory.Když se podíváme na tuk, tak dusík do něj tuze rád leze, rád tam zůstává a nerad odchází. Výsledek? Čím víc tuku, tím víc dusíku.

A i když všechny tyto zákonitosti dodržíte a budete si dávat pozor, je ještě jedna situace, díky které se vám může DCS objevit.
A to PFO. Kdo nečte pravidelně moje články samozřejmě o dost přichází, ale dám mu ještě šanci a může si článek přečíst v odkazu😊
Ve zkratce – PFO je vrozená vada, o které se docela jednoduše můžete dozvědět jednoduchým vyšetřením a tím si i pojistíte poslední možnost vyhnout se DCS. 

Kontrolní otázka:
Je v pořádku si dát před ponorem pár pivek a pak sprintovat na odjezd lodi? V ponoru lítat nahoru, dolu, po ponoru si dát saunu a pak vyjet hezký západ slunce na motorce na nejvyšší kopec na?

Tady dnešní ponor ukončíme. Došli jsme na bezpečnostní zastávku článku a dál už by to bylo moc informací najednou. Za měsíc se zanoříme hlouběji — do tajů endotelu, mikrocirkulace, zánětu a genetických loterií, které z DCS dělají mnohem divočejší příběh, než si většina potápěčů myslí.

Takže si nastavte budík na 27.6, připravte si čerstvý vzduch a těšte se na druhý díl - bude to jízda.